Rodinná mapa (2008)

Současné české zákonodárství, konkrétně Zákon o rodině, podmiňuje vznik rodiny uzavřením manželství mezi mužem a ženou. V druhé fázi pak zplozením dětí v tomto svazku. V praxi se však této definici podřizuje jen určitá část populace. Tisíce lidí z rodiny stanovené zákonem vypadává, protože žijí v jiných svazcích rodinného typu, které zákon zatím nezohledňuje.

(100x80 cm, inkoustový tisk)

Soubor byl vystaven na Bienále mladého umění v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze od 30. 6. do 3. 10. 2010.

Hana má z prvního manželství dceru Amálku, kterou má ve své péči. Otec se o ni moc nezajímá. Michal má z prvního manželství dceru Johanku, kterou má střídavě v péči se svou bývalou ženou. Všichni žijí ve společné domácnosti s Michalovou babičkou Annou, o kterou se starají. <BR><B> Hana:</B><I> Je to praktický při dnešních nájmech a nijak si s babi nevadíme. </I> Lidmila se před deseti lety rozvedla a se svým bývalým mužem se dohodla na střídavé péči o děti. Zůstali bydlet nedaleko sebe a děti bydlí střídavě u ní a u jejich otce. Zpočátku se děti střídaly po týdnu, potom se období protahovala až na několik měsíců. Nyní jsou už dospělé a střídání si určují samy, podle své potřeby. <BR> <B>Lidmila:</B><I> Ne vždy to bylo pro mne snadné, ale snad jsme to dokázali. Myslím tím domluvit se, navzájem se respektovat. Děti naším rozchodem neztratily žádného z nás, zachovali jsme si s bývalým mužem přátelské vztahy, děti vychováváme a o všem podstatném rozhodujeme společně. Můžeme si i po tolika letech být oporou, navštěvovat se, pomáhat si. Setkala jsem se s názorem, že když jsme dokázali tohle, proč spolu nežijeme. To asi opravdu nešlo a tato varianta je tak mnohem lepší pro nás všechny. S otcem mé druhé dcery Káji, který už s námi také nežije, se nám to bohužel nepodařilo a to je mi líto. </I><BR> <B>Jan:</B><I> Žít se dá různě, mně to připadá normálně takhle. </I> František se před deseti lety rozvedl a se svou bývalou ženou se dohodl na střídavé péči o děti. Zůstali bydlet nedaleko sebe a děti bydlí střídavě u něj a u jejich matky. Zpočátku se děti střídaly po týdnu, potom se období protahovala až na několik měsíců. Nyní jsou už dospělé a střídání si určují samy, podle své potřeby. <BR> <B>František: </B><I>Žije se mi takhle dobře. Velmi mě těší, že rozchod s manželkou neznamenal pro mne a děti, že bychom se navzájem vytratili ze života. Aby tenhle systém mohl fungovat, musíme se s bývalou ženou často na mnoha detailech důkladně domlouvat. Někdy je to obtížné, ale klíčem je vždy respekt a úcta jednoho k druhému.</I> <BR> <B>Eva: </B><I>Jenom snad že si často zapomínám věci v bytě, kde zrovna nebydlím, a tak pořád pendluju sem tam. Ale jinak mi to úplně vyhovuje. Měla jsem možnost vybudovat si s každým z rodičů pevný vztah. To by asi ani nešlo, kdyby byli spolu. </I> Tomášova rodina nefungovala, jak by měla, otce nikdy nepoznal, matka byla závislá na alkoholu. Protože z rodiny nedostával potřebnou péči, chtěl si brzy založit rodinu vlastní. Asi ve svých 17 letech se dozvěděl, že má dva synovce. Začal je pravidelně navštěvovat v dětském domově a snažil se je získat do péče. Po čtyřech letech plných bytokratických procesů mu nakonec úřady uvěřily, poskytly mu finanční podporu, byt a svěřily mu tehdy destiletého Tomáška a dvanátiletého Mirka do pěstounské péče. Tomášek byl zpočátku velmi odtažitý a nepřístupný citům, ale to se postupem času změnilo a podařilo se jim vybudovat vzájemný respekt a sympatie. Mireček byl úplný opak svého bratra a porozumění se strýcem nalezl snadno. <BR> <B><a href="http://www.tomasslavata.cz">Tomáš:</a> </B><I>Kluci mají zázemí, mají se o koho opřít, vědí, že nejsou sami a snaží se mi pomoci. Snad taky proto, že je mezi námi tak malý věkový rozdíl, vzniklo mezi námi velké a silné přátelské pouto, rozumíme si. I při pěstounské péči mi zůstávalo dost sil k tomu, abych mohl realizovat vlastní sny: stát se profesionálním sportovcem, závodit na evropské úrovni a být příkladem pro svoje děti. Z vlastní zkušenosti dobře vím, jak je obtížné utvořit si vlastní představu o zdravé rodině, když biologická nám její formu neukázala.</I> Žijí spolu sedm let v Praze. Petr je Čech a Michel Francouz. Michel zde vybudoval soukromou jazykovou školu a Petr se živí jako filmař. <BR> <B>Petr:</B><I> Co se týče registrovanýho partnerství, tak v takovýhle podobě nám z toho stejně neplynou žádný pořádný práva. Tak akorát nějaký blbý razítko v papírech. A to nepotřebujeme.</I> Martin a Gabriela jsou standardní český manželský pár. Martin je novinář a muzikant, Gabriela je fotografka. Jejich svazek je prozatím jediným plnoprávným modelem, který je zákonem vyzýván k založení „rodiny“ a řádné výchově dětí. <BR> <B>Martin:</B> <I>Čím dál víc mi vadí, jak stupidně stát vymezuje to, pod co je ochoten připsat slovo „rodina“ se všemi právními a společenskými důsledky. Je přeci jasné, že jde o vztah. Nemám k tomu žádné emoce. Slovo manželka stejně nepoužívám, autorita státu, který nad námi bdí, mne nedojímá. A když už někdy narazíme na situaci, v níž z manželství plynou formální i neformální výhody, dochází mi okamžitě nepřijatelnost našeho současného privilegovaného modelu. Máme spoustu přátel, kteří žijí v nejrůznějších typech rodin. Nejsou o nic lepší ani horší rodiče nebo partněři, než my, ale jejich oficiální postavení vůči nám je jednoznačně podřadné a často se tak i sami vnímají. A nemám na mysli jen lesby a homosexuály. </I><BR> <B>Gabriela:</B><I> Máme teď ještě třetí dítě. Připadá mi, že jsme překročili nějaký nepřijatelný počet. Často slýchám, že už bych s tím rozením měla přestat. Vypadá to, že vnímání rodiny a její přijatelné podoby mají lidé v hlavách dost přesně určeno.</I> Její rodiče se rozvedli, když Míša byla malá holčička. Míša byla a je vedena výchovou vycházející z učení náboženské sekty Svědkové Jehovovi. Její otec po roce 1989 zbohatnul a materiálně ji zabezpečil. Nechodila s muži, nechodila se bavit a příliš se nestýká s kamarádkami. Od ukončení střední školy pracuje ve fimě svého otce jako sekretářka. Nejraději tráví čas doma u televize se svým pejskem. Dovolené a volný čas tráví s matkou a mladší sestrou, od kterých bydlí několik stovek metrů ve svém domě. <BR><B> Míša:</B><I> Nemůžu si jen tak někoho najít. Můj pes nesnáší cizí lidi a hlavně jsem taky bohužel bohatá nevěsta, a tak by mě leckdo mohl využít. </I> Jana se před dvěma lety podruhé rozvedla. Má tři dcery a za sebou nepodařený podnikatelský příběh. Její druhé manželství skončilo po několikaletém stupňujícím se domácím násilí ze strany jejího manžela. Dnes žije na okraji Prahy v pronajatém bytě a pracuje jako servírka v restauraci. <BR> <B>Jana:</B><I> Pracuju v takový špinavý putyce a fakt jsem z toho otrávená. Měla jsem se víc učit nebo se líp vdát. Jsem ráda, že tu se mnou žijou holky. Doufám, že to bude tak napořád. Když viděj, jak to s těma chlapama je, tak snad z toho mají nějaký poučení. Děti ať mají, ale chlapa ne. </I> Magdaléna byla 17 let vdaná. S bývalým manželem má dceru Barboru. Když bylo Báře deset let, přijela z tábora a oznámila matce, že by si přála sestru. Po krátkém rozhovoru matky s dcerou se ukázalo, že Bára netouží po nemluvněti, ale že si našla stejně starou sestru na táboře. Protože dotyčná dívka byla z dětského domova, rozhodla se Magdaléna, že své dceři přání splní a vzala si Nikolu do pěstounské péče. Přestože v té době bylo manželství Magdalény nefunkční, právě to, že byla vdaná žena, jí pomohlo projít složitou byrokratickou mašinérií, kterou musela podstoupit, aby Nikola mohla vyrůstat v její rodině. <BR> <B>Magdaléna:</B><I> Později jsem zkoušela navázat různé vztahy, ale v průběhu let jsem nabyla přesvědčení, že mi to s muži neklape. Zkusila jsem tedy žít s ženou, ale taky to nevyšlo. Asi nejsem typ pro vztah. Mám dvě skvělé dcery a jejich výchovu mnohem líp zvládám bez partnera nebo partnerky. </I><BR> <B>Bára: </B><I>Jsme taková „normální“ holčičí domácnost. Se ségrou sice nejsme od narození, ale život bez ní si už nedokážu představit. </I><BR> <B>Nikola: </B><I>S Bárou jsem se seznámila na táboře a moc v oblibě jsme se neměly. Postupem času se to ale změnilo, začaly jsme se spolu víc bavit. Pak – úplně přesně si nepamatuju, jak se to stalo – jsem začala jezdit na prázdniny a víkendy k Báře domů do Prahy, kde jsem potkala svoji současnou maminku a otce, tedy rodiče Báry. Mám se s nimi dobře a jsem za to ráda. </I> Žijí jako registrované partnerky na malém městě v oblasti Českomoravské vrchoviny, kde Marie vyrůstala odmala a kde má kromě svého zaměstnání v místním knihkupectví a informačním centru především svůj ateliér, ve kterém vytváří originální keramiku, obrazy, fotokoláže a železné šperky. Daniela se do pětitisícového městečka přistěhovala z Prahy, kde pracovala před chirurgickou změnou pohlaví v grafickém studiu a po ní jako překladatelka. Se svými rodiči, příbuznými i okolím vycházejí dobře a o tom, že by žily někde jinde, neuvažují. Největší rozruch tak paradoxně vzbudily až po „svatbě“, když se rozhodly vzdát se svých původních příjmení a zvolit si nové, společné jméno – a navíc v nepřechýlené podobě. <BR> <B>Marie a Daniela:</B><I> To, že nás všichni znají, považujeme spíš za výhodu. S lidmi, kteří by na nás udiveně zírali nebo měli hloupé poznámky, se v anonymitě Prahy setkáváme mnohem častěji, než v Pacově.</I> Petra se nikdy nechtěla vdávat, měla v plánu být svobodnou matkou a mít dvě děti. Tři dny po setkání s Tomášem se rozhodli vzít se a mít je spolu. V průběhu dalších let jich měli celkem šest. Poslední čtyři se narodily plánovaně doma. Také počáteční léta základního vzdělávání absolvují děti doma. Z centra Prahy se rodina odsunula na její okraj a nyní žijí na samotě u Českého Brodu. Tomáš je grafik a Petra se zasazuje o humanizaci českého porodnictví. <BR> <B>Petra:</B><I> Asi proto, že se moji rodiče často hádali a nakonec rozvedli, nepovažovala jsem klasické soužití s mužem za ideál, chtěla jsem být svobodná matka. Přestože jsem teď dost nadšená, jak nám to funguje, stále považuju paradigma manželství za nedokonalé a už vyčerpané a přežité. </I> Prošel dvěma manželstvími a dvěma delšími vztahy. Má celkem čtyři děti – dvě vlastní a dvě nevlastní. Tři žijí v zahraničí. Jeho dvě bývalé ženy se k němu nehlásí, stejně jako jedna z dcer. Nepotkává se s vlastním synem, ostatní dcery si ho zamlouvají na pohlídání dětí, navštěvují se. Žije sám v Praze. Občas se vídá se svou poslední ženou. Trvalý vztah nevyhledává. <BR> <B>Zdeněk:</B><I> Je to, jako když máte doma psa. Pořád mu musíte přizpůsobovat program a pořád ještě je to s ním nejlepší typ soužití. Ten pocit, když vás doma nikdo nevítá, je prostě skvělý.</I> Od Antonína po šestnáctiletém vztahu odešla žena i s jejich třemi dětmi. Přestěhovala se s nimi do malé vesnice poblíž Chrudimi. Děti se ale zanedlouho postupně vrátily k Antonínovi a soud mu je svěřil do péče. Matku navštěvují jednou za 14 dní. <BR><B> Antonín:</B><I> Myslím, že silně cítí domov, který jim paradoxně spoluvytvořila jejich máma. Tak se sem vrátily. Po mámě se jim samozřejmě stýská a taky k ní jezdí, ale doma jsou prostě tady. </I> Jana žila s rodiči do svých 35 let. Výborně si rozumněla hlavně s otcem. Dnes její otec už nežije a Jana se stará o částečně invalidní matku. Anička se narodila, když bylo Janě 40 let. Otce Anička nemá. <BR><B> Jana: </B><I>Pocit sounáležitosti, který by byl vlastní oběma, jsem zatím s žádným mužem nenalezla. </I> Petra a Ivana jsou lesbický pár. Kryštof se narodil Petře a její bývalé partnerce z umělého oplodnění. Mají ho teď ve střídavé péči. Petra s Ivanou teď čekají miminko, které je také z umělého oplodnění. Chystají se na porod doma. <BR> <B>Ivana:</B><I> Za chvíli budeme čtyři – taková normální rodinka. <BR> <B>Petra:</B><I> Jsem zvědavá, jak budu prožívat svoji roli „druhé“ mámy. A už se toho mrňouska nemůžu dočkat. <BR> <B>Kryštof:</B><I> Těším se, že to bude kluk. Je to tady samá ženská. </I> …a Živa, ale ta na fotce není, protože studuje v zahraničí. Současný stav tedy je, tři lidi na tři pokoje. V záloze je ještě malý pokoj „pro služku“, který slouží jako útočiště přespolním. <BR><B> Alenash, Lenka, Jirka:</B><I> Všichni se známe nějak od předtím, takže se nám spolu dobře bydlí, hlavně v kuchyni, která je centrem dění. Jsme na tento styl bydlení zvyklí a je to pro nás výhodné i ekonomicky. </I>